Sedm dcer Eviných

27. července 2007 v 0:09 | -JM- |  Recenze
Vynikající populárně-naučný kousek z genetiky. Přesto však nepatří do módní evolučně-biologické vlny, nýbrž do historie Evropy, neboť hledá společné pramatky Evropanů.

Při stěhování jsem nemohl minout polici s řadou non-fiction. Navíc zčásti nepřečtenou. Zlákala mě ale knížka, kterou už jsem jednou přečetl, byť jen s omezeným zaujetím a s přeskakováním. Napodruhé jsem ale Sedmi dcerami Evinými nadšen.
Na textu je znát zkušená práce producenta, který měl dobrou představu, jak by mělo vypadat lidové čtení o vědě. V první části se vypráví několik vědeckých příběhů (úkolů, které autor řešil) a současně se na nich vysvětluje podstata jeho metody. Druhá část je tvořena fiktivními životopisy sedmi klanových matek všech Evropanů.
Metoda je taková, že pan Sykes se naučil získávat DNA i ze starých kostí (zejména však ze zubů), když první úspěchy měl v anglických středověkých hřbitovech. To bylo převratné zjištění, protože do té doby se DNA považovala za látku podléhající vždy rychle zkáze, která se v laboratořích transportovala v ledu apod.
Myšlenka spočívá v tom, že - když se to pokusím interpretovat - DNA je v buňce na dvou místech: v jádru a v mitochondriích. DNA, kterou máme v jádru každé buňky, vzniká jako směska DNA matky a otce. Naopak DNA v mitochondriích se (byť ne úplně bez výjimky, jak uvádí překladatel) dědí výlučně po matce a otec do ní nijak nezasahuje. Takže tu část DNA, která se nachází v mitochondriích, muži potomstvu vůbec nepředávají, a ženy naopak svou předávají nezměněnu. To znamená, že nepřeruší-li se ženská linie po určité prabábě, tak tahle mitochondriální DNA zůstává stejná. Když ale žena nemá dceru, a jen syny, tak tato linie se končí. (Jako pramatku, tj. matku klanu, bral ale jen tu ženu, která měla alespoň dvě dcery, aby se od ní strom větvil.)
Druhá část myšlenky je taková, že ta DNA v mitochondriích se sice nemění smícháním s otcovou, ale pomaloučku se mění mutacemi. Docela přesvědčivě vysvětlil, jak dospěli k odhadu rychlosti, s jakou se vyskytne a udrží změna jednoho místa DNA v mitochondrii.
Zkoumáním té DNA z mitochondrií lze spolehlivě sledovat příbuzenství v ženské linii a navíc, když se vyskytují odchylky, tak lze odhadnout, jaký zhruba časový úsek leží mezi těmi dvěma osobami; když prosazení se jedné mutace obvykle trvá třeba 5 tisíc let, tak mají-li dva současní lidé stejnou mitochondriální DNA, přičemž se liší mutacemi na dvou místech, tak jsou příbuzní a společného předka měli před 5 tisíci lety, protože každý měl za tu dobu jednu mutaci.
1. úkol: Jelikož autor už měl určité jméno, dostal zadání získat DNA z Ötziho, tj. z toho ledového muže, který byl nalezen počátkem 90. let v Alpách.
Měl zjistit, jakého byl původu (mimo jiné i proto, že se vyskytla podezření z podvodu, že někdo tam dal do ledu mumii z Jižní Ameriky). Zjistil, že byl Evropan a našel jeho příbuznou ve svých vzorcích, což byla rodinná přítelkyně.
2. úkol: U Jekatěrinburgu se našel v lese hrob, v němž měla být ruská carská rodina. Autora požádali, aby porovnal DNA s nějakým žijících Romanovcem. Zjistil, že to byl skutečně hrob carské rodiny, a taky zjistil, že on sám má s nimi společného ženského předka.
3. úkol: Autor si zlomil ruku na motorce v Polynésii. A když tam musel být, tak se začal věnovat výzkumu, odkud přišli Polynézané. Dle převládající teorie z Asie. Ale existovaly i názory, že přišli z Ameriky; třeba Thor Heyerdahl se přesně tuhle hypotézu snažil dokázat plavbou na voru Kon-Tiki z Peru do Polynézie, o čemž pojednával ten dokumentární seriál, který jsem v dětství hltal v TV.
Sykes dokázal, že Polynézané přišli skutečně z Indonézie a že museli být velice odvážní námořnící, když dospěli často naslepo až na Nový Zéland.
4. úkol je ten hlavní, o kterém kniha vlastně je. Získali grant na celoevropský odběr vzorků s tím cílem, aby se zjistilo, odkud a kdy jsme přišli. V zásadě je názor takový, že napřed přišli neandrtálci - řekněme před nějakými až 500 000 lety. Potom cca před 50 tisíci lety přišli do Evropy kromaňonci, tj. homo sapiens. Kromaňoci vytlačili neandrtálce.
Jedna otázka byla, jestli najde v dnešní populaci nějaké potomky neandrtálců. Nenašel žádného. Takže neandrtálci asi nejsme.

Kromaňonci byli lovci a sběrači. Cca před 10 000 přišli z Afriky přes Blízký východ zemědělci. Převládala teorie, že tito zemědělci přečíslili podstatně kromaňonce a většinou bychom tedy neměli být kromaňonci, ale potomci těch zemědělců. Tady právě udělal svůj hlavní objev, že to tak nebylo. Potomci těch zemědělců mu v Evropě vyšli cca na cca 17%, je to jen jeden ze sedmi klanů, tj. potomků jedné ze sedmi žen, od nichž se po mateřské linii odvozují všichni Evropané. Popisuje souboje na konferencích a v časopisech a jak nakonec vyhrál s názorem, že většinou (ostatních šest ze sedmi klanů) jsme tedy v mateřské linii kromaňonci, potomci už těch starých lovců a sběračů.
V knize je řada dalších jednotlivých zajímavostí - velká část je věnována třeba Baskům a jejich biologickým zvláštnostem.
Taky navrhuje zavést užívání dvou příjmení, když druhé by se dědilo v mateřské linii. S tím bych souhlasil. Bylo by to logické a přehlednější. Jestli tomu správně rozumím, tak jedno příjmení by bylo to, které otec zdědil po jeho otci (tj. naše dnešní příjmení), a druhé by bylo příjmení, které matka zdědila po její matce.
K návrhu ohledně příjmení dospěl v kapitole, kde píše, že zkoušeli i zrcadlový výzkum mužských linií, k čemuž použili DNA v chormozomu Y, který mají jen muži, protože určuje mužské pohlaví potomka. Je to tam popsáno stručněji, ale v zásadě jim to potvrdilo závěry z výzkumu mateřské linie pomocí DNA v mitochondriích.
Zmínil bych se ještě o jedné příhodě: pro TV byl autor požádán, aby se pokusil nalézt potomky nejstaršího nálezu lidské kostry v Anglii (staré asi 12 tisíc let a druhá asi 10 tisíc let), jestli žije v místě těch jeskyň. Skutečně uspěl a dostal se s tím na první stránky novin. U toho jednoho se ukázalo, že byl předkem místního učitele dějepisu. U toho druhého se nechal zkoumat místní výstřední šlechtic i se svou domácností (která zahrnovala několik vedlejších žen). Nakonec se ukázalo, že potomkem místního pračlověka není šlechtic, ale komorník. Lord si postěžoval, že komorníkovi od té doby poněkud stouplo sebevědomí, protože lordův 500-letý rodokmen je fajn, ale co to je proti 10 tisícům let!
Nebudu se snažit o další neumělé výpisky. Prostě to doporučuji. V neposlední řadě i proto, že jako červená nit se knihou vinou úvahy o etickém aspektu masových genetických průzkumů; líbí se mi pragmatický a ohleduplný způsob, jak uvažoval o tom, aby nepoškodil účastníky svých průzkumů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DJ DJ | 27. července 2007 v 14:37 | Reagovat

Zhltl jsem to jedním dechem. Díky, dle sebe soudím, že to je lákavě napsaná recenze, vyšlu ženu v knihovnu...

2 jm jm | 27. července 2007 v 20:45 | Reagovat

dík za uznání!:-)

Ale jak říkám, napoprvý mě ta knížka tolik nebavila.

3 Sargo Sargo | 27. července 2007 v 21:10 | Reagovat

A to mě zase jo. :-))

4 hablina hablina | Web | 27. července 2007 v 22:31 | Reagovat

Zní to zajímavě. Mně osobně ovšem genetika spíš rozčiluje díky nemocem, které se geny přenáší a které i já jsem zdědila po nějaké prakeltce.

5 jm jm | 27. července 2007 v 23:40 | Reagovat

Žijeme holt nepřirozeně dlouho a nejsme na to stavěný.

6 Hlander Hlander | 27. července 2007 v 23:58 | Reagovat

Výborně!

Po delší době jsem našel volnou chvilku na oblíbené blogy a ejhle, příjemné překvapení.

Po prvním letmém přeběhnutí očima jsem se podivil, že jsi to četl až teď, když jsem se o tom se Sargo bavil určitě víc, než před rokem. Mám dojem, že jsem vysvětloval, proč je těch dcer zrovna sedm :-) Divil jsem se, že bys měl takový skluz. Důkladné přečtení mi to objasnilo.

Jen k tomu nemám nějak co dodat. Snad jen to, že ta odhadovaná rychlost mutací je trochu slabina (jedna z několika), ono to může být trochu jinak. Ale jinak je tahle metoda, speciálně v těchle souvislostech naprosto fascinující :-)

Chromozomu Y se týká "Adam a jeho rod" od Spencera Welse. Nepřipadá mi to tak skvěle napsané jako Dcery, ale úplně špatné to není. A je to brané i z pohledu jiných věd, dokonce myslím, že i lingvistiky :-) Ale už je to dlouho, co jsem to četl a vzpomínky jsou velmi mlhavé.

Jo a Sedm dcer Eviných též vřele doporučuju k přečtení!

7 Wu Wu | Web | 30. července 2007 v 7:36 | Reagovat

Zní to hodně zajímavě, podívám se po tom. Dobrá recenze.

8 Ekyelka Ekyelka | 30. července 2007 v 12:29 | Reagovat

Souhlasím - hodně dobře napsaná recenze. Takže a jelikož mám právě dovolenou, jdeme shánět knížku :)

9 jm jm | 30. července 2007 v 21:21 | Reagovat

Hlander, Wu, Ekyelka: díky, diky:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama