Bulhary mám nejraději (na papíře)

12. března 2007 v 22:58 | -JM- |  Recenze
Nevím, kolik už vyšlo dílů edice Dějiny států. Co jsem se tak díval, tak jsem jich napočítal nejméně 35. Zatím úplně nejlepší díl mi pořád připadají Dějiny Bulharska, a přitom nejsou vůbec napsány nějak bravurně. Přesto je to knížka-trvalka a chystám se ji zblogovat již dlouho. Nejsem sice zrovna zdaleka v nejlepší formě k tomuto výkonu, ale nechci tuhle recenzi už odkládat, když si v těch Bulharech zase poslední dny listuju.

Na rozdíl od některých mých známých si nekupuju vše, co v edici Dějiny států vyjde. Vybírám si jenom tituly, které mě nějak osloví; takže zatím mám asi třináct dílů.
Stejně ta četba většinou připomíná Cimrmanovu hudební tvorbu, totiž prvek očekávání se pravidelně střídá s prvkem zklamání.
Přestože ta řada představuje krásnou myšlenku a ty knihy jsou pěkné, tak do zlatého fondu knihovny bych zařadil jen málokteré díly. Nejraději se asi vracím k Dějinám Bulharska. Sám nevím přesně proč. Autor je zjevně Čech - jmenuje se Jan Rychlík. Psána je ta historie věcně, na můj vkus místy až příliš tradičně; tím myslím, že v novověku se podrobně sledují politické programy a ústavní texty, které však zcela zjevně měly hodnotu jen proklamativní. Autor se nepouští do žádných větších akcí, jako že by se snažil více charakterizovat bulharskou civilizaci. Jinak je ale zpracování sympatické; možná právě to podhánění a nenápadnost jsou tím největším kouzlem.
Odnesl jsem si ten celkový dojem, že bulharské dějiny jsou poněkud tristní, ale dlouhé a pestré.
Opět několik poznámek, které utkvěly:
  • Chán Krum. To jméno už zní tak, že by se ani nic nemuselo dodávat. Ale Chán Krum zatápěl Byzanci a ničil předměstí Konstantinopole v roce 813.
  • Velký pojem je sanstefanský mír. V městě San Stefano uzavřelo Rusko mír s Tureckem roku 1878 po rusko-turecké válce. Byl to jen předběžný dokument, ale objevilo se v něm Bulharsko ve svých maximálních hranicích, mj. s velkým pobřežím Egejského moře. Všechno potom byly pokusy naplnit ten sanstefanský bulharský sen.
Velké Bulharsko dle sanstefanského míru - mapa z Wikipedie
  • Zejména Bulhaři dlouhodobě usilovali začlenit Makedonii, kde slovanské obyvatelstvo nebylo národnostně uvědomělé a kolísalo mezi Bulhary, Srby a vlastní identitou. Kniha to podává tak, že by bylo bývalo přirozené, kdyby byli bývali začleněni do Bulharska.
  • Zvláštní čtení jsou balkánské války počátku 20. století, kde každý bojoval s každým, byly skutečně uzavírány různé tajné mezistátní dohody, o tom, jak bude rozdělena kořist, že to na papíře ze všeho nejvíc připomíná nějaké klukovské hry.
  • Celkově v té bulharské politice bylo asi hodně násilí a málo stability. Mezinárodní konflikty tam viděli sice ty samé jako my, ale z odlišného úhlu. Ve válkách zpravidla sázeli na Německo, aby si konečně nějak připojili aspoň tu Makedonii, ale moc se jim to nevyplatilo.
Vždycky říkám, že skutečnost je nejfantastičtější: kam se na tuto bojovou skupinu hrabe cokoliv od Tolkiena.
Takže nejlepší díl dle mého, doporučuji. Další v mé osobní hitparádě je Finsko, které se odehrává též v takové pokorné přidušené (u těch Finů bych možná řekl kocovinové) tónině, ale tam to vyprávění trpí tím, že finská historie je nesrovnatelně kratší.
Když četbu konfrontuji s reálným životem, tak se mi vybavují dvě věci:
(a) vzpomínky na dovolenou: že v Bulharsku jsme se Sargo byli na naší jediné klasické dovolené, v roce 2002, v době povodní tady; bydleli jsme v Karlíně ve Vítkově ulici a mám někde možná dosud schované bulharské noviny s fotkou na titulní straně zaplavené Křižíkovy ulice hned za rohem u nás; byla chyba, že jsem byl líný jet do Nesebaru na výlet, protože tady čtu, jak významné centrum to bylo; a že jsem si tam řikal, že země, kde se píše azbukou, Evropská Unie se řekne Evropejskij Sojuz a dodnes se tam vysílá na FM východní normě, je tak trochu navždy civilizačně ztracena;

(b) jak jedna moje kolegyně vyprávěla děsné historky, když předloni jela do Bulharska s bratrem, který tam rozjížděl nějaký byznys. Strašlivá korupce, naprostá podřízenost státu zločincům, všudypřítomné okrádání, včetně nevracení v hospodách (to jsme v turistické oblasti nezažili).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pm pm | 13. března 2007 v 8:33 | Reagovat

Vojevodove asi lubili mirit na sebe puskami. Pokud fotograf pouzival blesk a vojevodove se lekli, kdo vi, co se stalo se stojicimi vojevody - obzvlaste ten pripad napravo by mohl byt tragicky.

2 JM JM | 13. března 2007 v 9:18 | Reagovat

:-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama