Jak jsem dělal přijímačky na fildu

17. února 2007 v 0:47 | -JM- |  Recenze
Vlastně to měla být recenze.

Nějak se mi to vybavilo o vánocích a vytáhl jsem povídkovou sbírku Černá koule od Gustava Meyrinka. Vyšlo to v roce 1990 a je to další odkaz gymnaziální doby, kdy jsme každý byli tak trochu nezávislý intelektuál.
Různé ty povídky jsem si četl s oblibou a opakovaně, ale úplně všechny asi až teď. Jsou to zvláštní sarkasticko-fantastické texty, které se někdy nečtou úplně nejlehčeji. Humor je to takový jednotvárnější: většinou je to na téma, že rakouští důstojníci jsou blbí.
To hlavní téma nepřekvapuje, neboť autor měl za života v Praze nějaké spory s rakouskými důstojníky a znechucen se pak odstěhoval. Aspoň to píšou v předmluvě. Konkrétně to tam píše nějaký Kurt Krolop.
Tím se dostávám k nadpisu. Na střední jsem si většinu doby myslel, že budu učit na střední. Tak jsem se hlásil v první řadě na fildu na dějepis-němčina. Rád na ty přijimačky vzpomínám; jezdil jsem v těch dnech pořád do Prahy, protože byly z každého oboru napřed písemné a pak ještě ústní.
Na ústní pohovor z němčiny se měla napsat přečtená literatura a ten zkoušející se mě ptal právě na Meyrinka, kterého jsem tam měl napsaného, co si o tom myslím. Moc jsem si teda o tom nemyslel a plácnul jsem nějaké slovo, které mi připadalo nepatřičné už hned, jak jsem to vypustil z pusy. Asi jsem řekl, že to je dekadentní. Tak divně se na mě podíval a už se na nic neptal. Při východu jsem si přečetl cedulku, že mě zkoušel právě Kurt Krolop. Doma jsem se logicky ještě na toho Meyrinka podíval a docvaklo mi, že se mě na to ptal autor předmluvy, a tedy asi nějaký specialist na G.M.
To byla krásná doba! Všude mě vzali a připadal jsem si strašně intelektuální a chytrý (teda kromě toho s tim Meyrinkem). Hlavně na tom dějepisu se se mnou loučili velice srdečně a říkali něco jako "pane kolego, tak se těšíme, až se s vámi setkáme ve školním roce." Žiju z toho tak trochu dodnes… Kam já to mohl dotáhnout, kdyby...:-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sargo Sargo | 17. února 2007 v 0:51 | Reagovat

No prosím. Nebyla bych paní (skoro) doktorová, ale paní učitelová, a určitě bychom neměli teď starosti, co s barákem. :-)))

2 DJ k Sargo DJ k Sargo | 17. února 2007 v 8:49 | Reagovat

:)))
Já žmoulal v ruce přihlášku na FAMU (kamera), ale zalekl jsem se případných existenciálních problémů tohoto oboru a vydal se na jinou dráhu...no a dneska bych možná měl pěkný domek.
JM: Zajímavé téma, rozhodně jsem ve čtvrťáku nevěděl přesně co chci (vždyť ještě ve třeťáku jsem uvažoval o medicíně, ale cestu mi uzavřela jedna vtipná historka s panem Petříkem)  a to období příjímaček si pamatuju hodinu po hodině.A kupodivu jsem rád, že jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl. Pane JM, musím opět konstatovat, že jste se mi trefil do myšlenek resp. článkem jsem přišel na jiné, velmi hezké myšlenky)vzpomínky, děkuji.

3 Chachina Chachina | 17. února 2007 v 10:35 | Reagovat

Sargo: Tak to asi ne, vzhledem k učitelským platům ;-)

4 pm pm | 17. února 2007 v 11:06 | Reagovat

Pana Petříka má každý rád.

5 Monika Monika | 17. února 2007 v 22:13 | Reagovat

DJ: Ta historka by mě zajímala ;-)

Já naopak díky p. Petříkovi skončila tam, kde jsem chtěla ;-) Jestli to bylo dobře, nevím, ale studia v žádném případě nelituji. Starosti s barákem bych neměla tak jako tak...

6 DJ DJ | 17. února 2007 v 22:40 | Reagovat

Jen si vzpomeň, sugestivní výklad transplantace kostní dřeně a nakonec jsem měl mokrou houbu za krkem :).

7 pan TN a jeho paní pan TN a jeho paní | 18. února 2007 v 20:25 | Reagovat

Jana: Představa Tebe jako učitele dějepisu... krásné. Zajímavé téma, čím člověk mohl být, kdyby se někdy rozhodl jinak. Já jsem mohla učit češtinu a hudebku, kdybych po prváku neodešla. Já osobně se občas bavím představou, jaký mohl být můj život, kdybych skončila s někým jiným, než s Tomášem. Je to téma lehce úchylné, uznávám, ale vychází mi z něj vždy, že to dobře dopadlo. Myslím, že se všemi jinými "nápadníky" bych záhy skončila za katrem pro vraždu v afektu.

8 Sargo Sargo | 18. února 2007 v 20:59 | Reagovat

Poučení pro pana TN: ke své polovičce přistupovat velice obezřetně :-D Co kdyby... :-))

JN: občas se zamýšlím podobně, a výsledek je stejný :-D

Kdybych si měla vybrat dneska, co by bylo kdyby - profesně - a kdybych se uměla vrátit v čase a udělat něco, abych neměla tak příšernou trému při představě přijímaček, tak by se mi zamlouvalo skončit jako psychiatr, architekt nebo knihovnice. Minimálně třetina je stále reálná, není to super? :-D

9 jm jm | 18. února 2007 v 21:09 | Reagovat

JN: Bejt učitel nějak nevim, jestli by mě bavilo. Ale zastudoval bych si to hodně rád. Já mam docela slabost třeba pro toho Horáčka a jak prodal byznys za miliardu nebo za kolik a vystudoval si institut základů vzdělanosti... To bych si dal líbit:-)

Ohledně těch partnerského soužití jsme se nějak dostali onehdá při angličtině na takový téma a - že přes ty obligátní cynický předsudky - jsem řikal, že většina párečků, co známe, tak jsou docela koťátka.

10 pan TN a jeho paní pan TN a jeho paní | 18. února 2007 v 21:50 | Reagovat

Sargo: Jako architektka (byť amatérská) ses už osvědčila, to už jen dopiluješ pár příruček. :-)

Psychiatr je poměrně nudné a náročné povolání, do toho nejdi, já bych psychiatrem nechtěla být ani za nic. Možná to ode mě zní směšně, ale psychiatrii (narozdíl od psychologie) považuju za jedno z nejméně příjemných povolání na světě. Vysvětlím někdy ústně.

JM: Horáčkův přístup se mi taky moc líbí, jen by se mi asi nejdřív nechtělo dělat toho veksláka, či jak začínal. Jako ideální povolání mi pořád vychází restituent, jen s tím nic ve své chudé rodině nenadělám. Zajímavé téma by taky bylo, čím vším jsemv životě být nechtěl To se taky zajímavě mění. Já jsem kupříkladu nikdy nechtěla pracovat s dětmi, v tom jsem měla jasno. Teď vedu cvičení pro mrňata a uvažuju, že se profesně z dospělých přeškolím na mladší klienty

11 Sargo Sargo | 18. února 2007 v 22:21 | Reagovat

JM: rozhodně by bylo zajímavé, honit do domácích úkolů Jášu, pak tebe, pak zase Jášu (Proč musím já, když tatínek se fláká?), pak sebe, zase tebe, zase Jášu... :-D

N: psychologie je lákavá, ale usoudila jsem, že bych neměla trpělivost na ty skuhraly, co chtějí páchat pátou sebevraždu z nešťastné lásky. Zato duševní choroby, takové ty opravdové, mi připadají fascinující. Nevím sice, jestli si psychiatr může ještě něco filosoficky květnatého namlouvat něco o lidské duši, když vidí, jak krásně funguje chemie a mechanika na lidské myšlení a povahu, ale prostě nějak mi to přišlo zajímavé :-) Ovšem reálně jsem k tomu přičuchla ještě míň, jak k té architektuře, takže kdo ví... každé zaměstnání ale časem zákonitě zevšední, to se nepočítá :-D

Ani tak nemám problém dělat "něco" jako "s někým". Jasno mám: NIKDY nepůjdu dělat do kanclu plnýho ženských, ani poloprázdnýho ženských, prostě nepůjdu dělat mezi houf bab, ať by to bylo cokoli. :-))

12 LittleKey LittleKey | 19. února 2007 v 16:25 | Reagovat

DJ: Jo mokrá houba za krkem byla, ale ještě předtím si se ukázkově poroučel ze židle k zemi :-) Nezapomenutelné, vidím to jako dnes! Dokonce si dost podrobně pamatuju, co tenkrát Petřík vykládal. Bylo to o transplantaci kostní dřeně, velmi detailní popis i s dovětkami o bolestivosti zákroků :-)

13 DJ -> lk DJ -> lk | 19. února 2007 v 23:55 | Reagovat

do toho dne jsem byl přesvědčeným budoucím dárcem kostní dřeně...

A ty tady vykecáš  to tajemství :o). Na tom omdlení bylo mnoho zajímavého. Zajímavé je, že se mi stihl zdát sen, který musel být (v reálném čase) delší než jen okmažik, kdy sedící student bouchne hlavou o zem. Auuu, to bolelo.

Kde jsem mohl být, kdyby to pan profesor tehdá neříkal, mohl jsem být třeba gynekologem

14 Monika Monika | 21. února 2007 v 12:51 | Reagovat

DJ: Nechce se mi věřit, že Tě tehdá ta historka tak odrovnala ;-)

A myslíš, že by Tě bavilo být gynekologem? Myslím, že to nemůže být nic moc, ony k lékaři nechodějí jen lepé  mladé děvy ;-)

Taky jsem měla studovat medicínu, mamka mi dlouho nemohla odpustit, že doma nebude mít paní doktorku. Ale co mám doktorát, nějak se uklidnila. Přitom bych neřekla, že si nějak zakládá na titulech, ale asi chtěla, aby děti realizovaly její nesplněné sny. Ach, Ti rodičové... doufám, že se nebudu chovat stejně ;-)

15 DJ ->Monika DJ ->Monika | 21. února 2007 v 22:40 | Reagovat

Ono to je složitější a nechci kazit vtip té příhody. :o)

Tu specializaci jsem zvolil náhodně, neměl jsem jasno, take bůhví. K těm ambicím rodičů... jsem první v rodině, kdo měl štěstí a mohl vystudovat, tak jsem vlastně udělal rodinný rekord (formální). Ale přesto mi maminka hubovala za známky...a hup a mám dneska tři proužka na rukávu :o))))))))))))

Snad pan JM promine za drobný OT.

16 jm jm | 21. února 2007 v 23:40 | Reagovat

jen si povídejte děti, já nejsem tak přísný jako JR...:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama