Nejskromnější umění

5. března 2006 v 21:28 | -JM- |  Recenze
Malou zprávu si zaslouží knížka Nejskromnější umění od Josefa Čapka. Jsou to eseje o různé amaterské tvorbě nebo o věcech, které se nepovažovaly běžně za umění: o vývěšních štítech, o fotografiích, o filmech, o nábytku nebo hračkách. Jedná se o články z let 1918-19, které vyšly souborně v roce 1920.

Je to příjemné čtení, doplněné několika málo ukázkami. Je velká škoda, že ukázek nezařadil tehdy autor více.

Důvodem, proč bych knihu doporučil, je, že pojednává o tématech, která jsou dnes provařená. Zatímco on o nich píše poutavě a originálně.
Pozoruhodné třeba je, když píše o vývěsních štítech (tj. vlastně o pouliční reklamě) anebo o amerických filmech. Tyto dva jevy jsou zamilovaným terčem mnohých, kdo touží kritizovat poměry. (Mně se zdá, že samoobluhy jsou pro mnohé i jediným terčem, na který dosáhnou, protože v samoobluze byl někdy úplně každý, takže se k tomu může taky úplně každý vyjadřovat - ale to s Čapkem nesouvisí...).
Dnes vzdychám často nad všudypřítomnými pindy těch, kdo nejhoršího veřejného nepřítele spatřují ve velkých samoobsluhách a v jejich reklamě a přirovnávají víkendový nákup k pokleslému náboženství. I Josef Čapek v souvislosti s reklamou a konzumem hovoří o kvazi-náboženském chápání. Ale když dva dělají totéž, není to totéž, zvlášť když jeden z nich je osobnost rozhledu a stylu pana J. Č.
V souvislosti s vývěsními šíty píše třeba toto:

Řekl jsem již dříve, že toto umění chce býti prostředníkem mezi věcmi spotřeby a člověkem. Tím však není řečeno, že pěkný vývěsní štít je pouze upozorněním a lákadlem, odkazujícím vás co nejrychleji do krámu. Zdálo se mi velice často, že tato prostá zátiší jsou projevem dojímavého vyznání víry, malým oltářem velmi klidných božstev, blahodějně vládnoucích. Je to jakési teplé božstvo hojnosti, prostého kladu a ticho požehnání, které vládne bezpečným přesvědčením, že věci tu jsou. Věci praktické žádosti, potřeby denního života: jsou, jsou zde, pěkně srovnány, hezkého vzhledu a pravé jakosti. Jest mouka, jsou chleby, jsou vejce i mléko, jest uhlí, je vše, čeho je lidem zapotřebí. A tak jako kupujícímu nejsou vejce či chleby pouhým dojmem, jsou i malíři vývěsního štítu věcí skutečnou, nikoliv impresí nebo záminkou malířské technické hry.

Jelikož nesouhlasím s podporou filmového průmyslu z peněz daňových poplatníků a mám značné pochyby o argumentech, kterými se odůvodňuje, pobavil jsem se dobře i v kapitole o filmu, z níž ocituji delší pasáž:

Ze všech filmů nejlepší jsou americké. Nebudu zde obšírně vypočítavati všechny jejich přednosti, o nichž bylo psáno jinde, i o tom, jak mnohé jeho povahové stránky se sbíhají s některými rysy moderního malířství a literatury, která snad i získala něco z techniky kinematografické.

Americké filmy, z nichž nesporně nejcennější bylo těch několik málo, které jsme tu viděli od American World Film Company, vyznamenávají se dokonalostí provedení i novým a velmi vytříbeným pojetím; jejich nejčastěji tendenční a moralistní děj je podáván s mocným a zároveň produševnělým realismem, naprosto vzdáleným jakékoli šmíry, jaké se připravují pro publikum evropské. Povšechně dobré bývají také výrobky francouzské, které se zálibou předvádějí do filmu starší romány a pečují o vzorné herecké provedení; z románů třeba Dumasových nebo Sardouových o bohatém, plném a dojímavém ději dovedou Francouzové vytvořiti dobrou filmovou hru; naproti tomu děje filmů německých jsou obyčejně velmi řídké, vetché a neplastické a beze vší literární a dramatické hodnoty. Anglosaské pojetí staví nejvíce na dnešním světě, typem hrdiny bývá obyčejně muž pracující, odvažující se a docházející úspěchu, ale dramatický konflikt tkví v citovém, v lásce dosažené, ztracené, znovudobývané, kdy srdce drcené křivdou dochází štěstí v odčenění a překonání zla. Nikdy však není děj moralistní tendencí valně přetížen ani sevřen; moralismus zdá se tu přirozenou složkou nazírání na život a nesmí býti zanedbán ani v estetickém účinku; vítězstvím pravdy a dobra má děj skončiti. Taková uspokojivá finále nejsou ovšem žádnou novostí, ale americké pojetí nelibuje si v umělostech osudu a náhody; všude proniká zvláštní mužný a vitální rys; idálem jest síla směřující přes překážky a omyly k správnosti a dobru. Nesmíme však však přitom zapomenouti také na křehkou citovost, nesenzuální vznět, velde tvrdosti tak význačný pro anglosaskou rasu.

No, podívejme: že by i Pepíček Čapků obliboval obyčejné holywoodské trháky?!:-)

Dalo by se citovat donekončena; zajímavé postřehy má třeba o reportážní fotografii ve světovém tisku. Nebudu sle už dále opisovat. Pomalu už by laskavému čtenáři nezbylo nic na čtení, protože je knížka velice útlá.

Odjakživa jsem čapkovským fanouškem a po přečtení Nejskromnějšího umění jsem názor nezměnil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 max max | 4. ledna 2010 v 0:07 | Reagovat

No dneska jsou stare nemecke expresionisticke filmy brany jako vzor umeni

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama